Benátky, kouzelné město na vodě, část první: Náměstí svatého Marka a Arsenal
Benátky, italsky Venezia, byly na počátku své existence bezvýznamnou osadou ztracenou uprostřed slaných bažin na severu Itálie. V 5. stol. po Kr. ji založili uprchlíci z barbary sužovaného Říma. Shluk chýší na dřevěných kůlech dostal jméno po severoitalském kmeni Venetů Venezia. Během následujících staletí si Benátky vydobyly zcela jedinečnou pozici na evropské scéně. Díky neobyčejným schopnostem svých obyvatel - umění stavět výjimečné lodě, obchodnímu talentu a politické obratnosti - se zakrátko změnily v sebevědomé, mocné a naprosto unikátní město. Nejen, že pohádkově zbohatly a významným způsobem ovlivňovaly středověké politické dění, ale dokonce si dokázaly uprostřed jinak feudální Evropy udržet statut republiky. Serenissima Repubblica di Venezia, Nejjasnější republika Benátská, se stala symbolem moci a bohatství, ale i zvrácenosti a krutosti. Avšak jedna vlastnost Benátek všechny ostatní převyšuje: nenapodobitelná, doslova kouzelná atmosféra. Život i architektura Benátek jsou zcela podřízeny faktu, že Benátky jsou městem na vodě.
Už sám přílet do Benátek je podivuhodný. Zatímco na jiných letištích sháníme taxík, v Benátkách hledáme loď. Z nevzhledného a nijak romantického krytého přístaviště, které je součástí mezinárodního letiště Aeroporto Marco Polo di Venezia, v pravidelných intervalech vyplouvají malé rychlé čluny i větší lodě, které odvážejí návštěvníky přímo do centra Benátek. Stejné je to i na vlakovém nádraží Venezia Santa Lucia na severu města. Taxík, který vás odveze do centra, není auto, ale loď. V Benátkách jí říkají vaporetto. Většina turistů přijíždí do Benátek na jednodenní výlet, a pak pokračuje jinam. Ale zůstat v Benátkách jen jeden den je hřích. Věřte, že jeden den na všechny zajímavosti tohoto kouzelného města na vodě rozhodně nestačí.
Ještě, než se vydáme za poznáváním Benátek, připravme se na pár výstředností, s nimiž je nutné počítat. Loď místo auta jsme již zmínili. Dokonce i hasiči či sanitky jsou v benátském podání rychlé čluny. Auta v Benátkách prostě nejezdí a lodě zajišťují vše, co souvisí s dopravou. Ale ne všude se lodě dostanou, a tak nám nezbývá, než na mnohá zajímavá místa vyrazit pěšky. Chceme-li se dostat "z bodu a do bodu b", pak na přímou trasu zapomeňme. Vždy se nám do cesty postaví vodní kanál, přičemž most, který potřebujeme k jeho překonání, je mnohem dál, než jsme předpokládali. Uličky jsou úzké, více než křivolaké a značně nepřehledné. Ačkoli jsou Benátky malé a místa našeho zájmu jsou od sebe vzdušnou čarou vzdálená jen pár desítek metrů, ve skutečnosti nachodíme kilometry.
Nepříjemnou realitou Benátek je tzv. Acqua alta, neboli vysoká voda. Čas od času stoupne hladina moře tak, že voda zaplaví ulice města. Turista je zděšen, ale místní jsou připraveni. Prostě jen zatarasí vstupy do domů, kaváren a luxusních obchodů, nazují holiny a počkají, až voda zase opadne. Kdo nemá holínky, tomu jsou k dispozici vyvýšené provizorní chodníčky. Sledovat, jak se Acqua alta vyvíjí lze na mobilní aplikaci. Nejnižším místem Benátek je Náměstí Svatého Marka. Není-li voda zde, máme vyhráno. Voda není nikde. Je neuvěřitelné, jak rychle po záplavách se život v Benátkách umí vrátit do starých kolejí a dál běžet svým zavedeným tempem.
Další, s čím musíme počítat, jsou vysoké ceny. Levně v Benátkách opravdu není. Poměrně drahé jsou nejen lodní lístky (6,50 € na hodinu), ale také jídlo v restauracích. Nechceme-li si koupit jen nějakou "placku" do ruky a sníst ji ve stoje na ulici, pak na oběd či večeři za pár euro zapomeňme. V Benátkách sáhneme do kapsy mnohem hlouběji, než jinde. Ovšem, náramně si pochutnáme a navíc, spropitné nepatří k místnímu koloritu.
Náměstí Svatého Marka
Srdcem Benátek je Piazza di San Marco neboli Náměstí svatého Marka. Obdélníkové prostranství, jehož nepřehlédnutelnou dominantou je takřka sto metrů vysoká Zvonice svatého Marka (Campanile di San Marco) a o mnoho nižší, avšak neméně působivá Bazilika svatého Marka (Basilica di San Marco).
Náměstí leží ve čtvrti San Marco. Procházka jejími uličkami s drahými obchody světových luxusních značek je zajímavá sama o sobě. Zaujmou nejen nablýskané butiky, ale také menší obchůdky s typickými maskami Benátského karnevalu. Sice pastva pro oči, avšak za nákupy jsme do Benátek nepřijeli. Naši pozornost si zaslouží mnohem zajímavější věci.
Současnou podobu Náměstí svatého Marka získávalo postupně. Poslední stavební úpravy proběhly v 19. století. V průběhu staletí se měnil i půdorys náměstí. Po zasypání jednoho vodního kanálu a zbourání jistého přebytečného kostela, se ve 12. století stalo největším náměstím v Evropě.
Pod oblouky elegantních budov najdeme spoustu luxusních obchodů a romantických kaváren. Nejproslulejší je Café Florian. Pompézní kavárna založená r. 1720 je jedním ze symbolů Benátek. Na kávičku sem prý rád chodil místní rodák Giacomo Casanova. Soudě podle fronty před jejím vstupem, je povinností každého, kdo Benátky navštíví, slavného proutníka do zlatem zdobeného podniku následovat. Nemluvě o tom, že dražší espresso si v Benátkách nedáte.
Bazilika Svatého Marka (Basilica di San Marco)
Basilica di San Marco, Piazza di San Marco, vstup zdarma, otevřeno denně říjen - březen od 9.30 do 17.00 hod., duben - září od 9.00 do 21.00 hod.
Zapomeňme na klasické gotické či barokní katedrály. Jsme v Benátkách a tady je všechno jiné. Víc než sakrální stavbu bazilika svatého Marka připomíná pohádkový hrad. Množství kupolí, zdobných kamenných věžiček, soch a barevných mozaik vytváří naprosto výjimečný celek, jehož dílčí prvky však při bližším prozkoumání navzájem neladí. Podíváme-li se pozorně, pak zjistíme, že například sloupy v průčelí baziliky jsou každý jiný. Očividně nebyly původně určeny právě pro tuto stavbu. Inu, ačkoli se to k chrámu městského patrona opravdu nehodí, bazilika svatého Marka vděčí za svůj pohádkový vzhled docela obyčejné zlodějně. Ostatně, i patronát svatého Marka nad Benátkami souvisí s krádeží.
Napřed r. 828 uloupili dva benátští kupci v egyptské Alexandrii ostatky svatého Marka a přivezli je do Benátek. Posléze si Benátčané přivlastnili řadu stavebních prvků (např. 2.463 sloupů) zejména v Byzantské říši. Sebrali vše, co mělo cenu a mohlo se hodit. Čemuž odpovídá pro Evropu nezvyklý, tak trochu orientální vzhled baziliky.
Bazilika svatého Marka byla vysvěcena 8. října 1094, ale současnou podobu získávala ještě další dvě století. A aby zlodějny nebylo málo, za čtvrté křížové výpravy sám benátský dóže ukradl v Konstantinopoli bronzové sousoší koní, které zdobí hlavní průčelí baziliky. To pro změnu později Benátčanům ukradl zase Napoleon, ale dnes je sousoší zpět v Benátkách. Průčelí však zdobí již jen kopie kvadrigy, její originál spočívá v muzeu uvnitř baziliky.
Je-li bazilika svatého Marka zvenku pozoruhodná, pak její interiér je naprosto fantastický. Jediné srovnání, které se nabízí, je Chrám Boží moudrosti (Hagia Sophia) v tureckém Istanbulu. Stěny i klenuté kopule svatého Marka zdobí - pochopitelně - zlaté mozaiky. Bazilika má sice jednoduchý půdorys kříže, ale vnitřní prostor je členitý, nepřehledný, s množstvím sloupů, oblouků, kupolí, galerií a bočních kaplí.
Dominantou hlavní lodě je pro katolické kostely opět nezvyklý ikonostas zdobený sochami světců. Nepátrejme, odkud pochází. Samotný zlatý oltář Pala d'Oro je sice dílem benátských zlatníků, ale spousta jeho částí a materiálu byla taktéž "získána" v Byzantské říši. Díky shánčlivosti Benátčanů je tak bazilika svatého Marka nejzachovalejším byzantských chrámem na světě.
Vstoupíme-li do baziliky jako běžní turisté, fotografování je přísně zakázáno. Jiná situace nastane, zúčastníme-li se některé z bohoslužeb. Bazilika je ještě dlouho po jejím skončení pro turisty uzavřená a my si ji můžeme v klidu projít. Ve fotografování nám v tuto chvíli nikdo bránit nebude. Nejvíce na nás výjimečnost baziliky svatého Marka dolehne v okamžiku, kdy se během mše celý jedinečný prostor pohrouží do usebraného ticha a chrámový sbor jej vyplní zpěvem latinských písní. Právě toto je jedno z míst, kde se lidská pomíjivost dotýká Boží věčnosti.
Zvonice svatého Marka (Campanile di San Marco)
Campanile di San Marco, Piazza di San Marco, vstupné 8 €, výtah, otevřeno denně říjen - březen od 9.30 do 16.45 hod., duben - září od 8.30 do 21.00 hod.
Hned vedle baziliky svatého Marka se vypíná bezmála 100 metrů vysoká zvonice. Jakkoli vypadá starobyle, jedná se o novodobou rekonstrukci z počátku 20. století. Původní věž, jejíž stavba začala r. 900 a skončila ve 12 stol., se r. 1902 zřítila. Rekonstruovaná zvonice, vybudovaná jako přesná kopie, byla znovu otevřena o 10 let později. U paty zvonice je renesanční Loggetta. Na zvonici je zavěšeno 5 zvonů. Také ony musely projít opravou, neboť se při zřícení věže všechny rozbily. Uvnitř zvonice je schodiště, které umožňovalo vyjít na vrchol nejen pěšky, ale také vyjet na koni. Ale nebojte, nás nahoru vyveze moderní rychlovýtah.
Pod vrcholem zvonice je ochoz, ze kterého se otvírá překrásný výhled na Benátskou lagunu a město s jeho barevnými střechami a spletitými kanály. Nevšední pohled se nám naskytne na kupole baziliky svatého Marka, které jsou náhle v závratné hloubce pod námi.
Dóžecí palác a Most vzdechů
Palazzo Ducale, Ponte dei Sospiri, Piazza San Marco, vstupné 20 € (děti 14 €), kombinované vstupné s muzeem 24 € (děti 18 €) otevřeno denně říjen - březen od 8.30 do 17.30 hod., duben - září od 8.30 do 19.00 hod.
Palác s gotickým průčelím vykládaným růžovou mozaikou byl po celá staletí sídlem benátských dóžat. Nešlo o dědičný úřad, ale - Benátky byly republika - o volenou funkci. V zasedacích sálech Senátu a Velké rady zdobených obrazy nejslavnějších mistrů své doby probíhala jednání rozhodující o osudu celé Evropy. V porovnání s paláci jiných vládců je neuvěřitelné, jak malé prostory demokraticky volený dóže obýval.
Bohužel, součástí paláce byla i nechvalně proslulá výslechová místnost. Nebyla však umístěna v podzemí, domy v Benátkách z pochopitelných důvodů sklepy nemají, ale v nejvyšším patře paláce. Nejslavnějším vyslýchaným byl již zmíněný sukničkář Giacomo Casanova. Dóžecí palác s vězením umístěným v sousední budově spojuje zastřešený můstek, jenž nese příhodný název Most vzdechů.
Most vzdechů není sice v pravém smyslu slova mostem, jen 11 metrů dlouhou zastřešenou lávkou nad úzkým kanálem. Avšak romantické jméno, které mu dal básník Lord Byron, z něj učinilo nejvyhledávanější památku ve městě. Abychom se k Mostu vzdechů dostali, musíme projít přes tak zvanou Piazzetu, prostranství před Dóžecím palácem, směrem k nábřeží a dát se doleva. Hned nad prvním úzkým kanálem se mezi palácem a budovou bývalého vězení klene Most vzdechů.
Piazzeta a lev svatého Marka
Malé náměstíčko pojmenované Piazzeta je vlastně prodloužením náměstí Svatého Marka směrem k moři. Na nábřeží, u kterého kotví typické benátské gondoly, se tyčí dva sloupy z r. 1125. První nese sochu sv. Teodora, původního patrona Benátek. Druhý, mnohem známější, sochu lva svatého Marka. Sloupy nepocházejí - samozřejmě - z Benátek, ale byly sem dovezeny z Libanonského Tyru. Celá staletí pak mezi sloupy probíhaly veřejné popravy.
Arsenal
Arsenale, Campo Arsenale, v letních měsících večerní prohlídky zdarma
Ve 12. století byly benátské loděnice zvané Arsenal největším v pravdě průmyslovým komplexem Evropy. Pracovalo zde až 16 tisíc dělníků a jejich rozloha 32 hektarů z nich činila pravé srdce vojenské a obchodní moci Benátek. Zde byly jedna za druhou stavěny a spouštěny na vodu proslulé benátské lodě. Když byl v r. 1500 v Norimberku vydán plán Benátek, Arsenal byl na něm zobrazen tak pečlivě, že benátská vláda nechala plán raději zlikvidovat. Své tajemství si město přísně střežilo a střeží si jej dodnes.
K Arsenalu se dostaneme po nábřeží Riva degli Schiavoni. Jednoduše řečeno, u sloupu se lvem svatého Marka se otočme čelem k moři a vydejme se po nábřeží vlevo. Mineme kotviště gondol, Most vzdechů, rušné přístaviště trajektů a půjdeme pořád dál až k Námořnímu muzeu (Museo Storico Navale).
Nábřeží lemují vznešené paláce z bílého mramoru se spoustou příjemných kaváren. Posaďme se v některé z nich a než půjdeme dál, aspoň chvíli se při vynikající kávě kochejme překrásným výhledem na lagunu a protilehlý ostrůvek Isola San Giorgio. Na ostrůvku stojí monumentální Basilica San Giorgio Maggiore. Mimochodem, zdobí ji zvonice, která jako by Campanile z oka vypadla. Jen je o poznání nižší. Neméně zajímavý je také pohled na lodní cvrkot v Benátské laguně.
Až dojdeme k Námořnímu muzeu, odbočíme podél vodního kanálu vlevo. Upravená ulice s barevnými domy nás přivede k působivé bráně Arsenalu. Dovnitř se ale jen tak nedostaneme. Veřejné prohlídky se zde konají pouze v letních měsících, navíc ve večerních hodinách. Přijdeme-li jindy, musíme se spokojit s pohledem zvenčí. Ale i tak procházka po nábřeží až k Arsenalu stojí za to. Už jen samotný pohled přes mohutnou vstupní bránu vodní pevnosti nás přesvědčí, že Benátky bývaly skutečnou námořní velmocí.
V dalších článcích o Benátkách se projedeme po kanálu Grande, přejdeme po nejslavnějším mostě Benátek, unikátním Ponte di Rialto a také se podíváme na několik opravdu zajímavých kostelů.
Užitečné informace:
Autor: Eva