Cesta do Kappadokie

Kappadokie je bezesporu nejatraktivnějším turistickým místem středního Turecka. Rozhodně by ji měl navštívit každý milovník poznávání, přírodních krás a historie. Zájemce může odradit poměrně velká vzdálenost od nejbližších letišť, kterou je třeba překonat autobusem. Já vám však ukážu, že i sama cesta do Kappadokie je zážitkem a poznání chtivý turista se během ní nudit vůbec nebude.

Výchozím bodem cesty do Kappadokie je Antalya, které jsme již věnovali samostatný článek. Součástí zájezdu bývá nejen prohlídka tohoto atraktivního města, ale také alespoň krátký pobyt v okolních plážových hotelových resortech.

Cesta do Kappadokie začíná přímými úseky po dobré silnici podél pobřeží Antalyjského zálivu. Avšak u městečka Kyzilagac se lomí prudce k severu přímo mezi zalesněné hřebeny pohoří Taurus. Zdánlivě nudný úsek nabízí krásné výhledy na horské scenérie.

Překvapujícím zjištěním je hojnost pro nás exotických stromů - cedrů. Rostou zde podobně jako smrky nebo borovice v našich kopcích.

Po překonání hlavních hřebenů se silnice lomí dolů do rozlehlého údolí se sladkovodním jezerem Sugla Gölü, jinak také zvaným Lake Karaviran. Jedná se o přírodní rezervoár vzniklý tektonickou poruchou, s občasně tekoucím přítokem i ztrácejícím se odtokem. Podle ročního období se buď zvětšuje, nebo zmenšuje. Zásahem civilizace hrozilo celkové vysušení a až po razantních zásazích turecké vlády byla tato vodní plocha zabezpečena.

Po definitivním opuštění Taurusu cesta sjíždí na rozlehlou plošinu nazvanou Střední Anatolie nebo Anatolská plošina. Je nepředstavitelně velká, naprosto rovná, s horami okolo. A hned na jejím okraji nás čeká překvapení. Je jím milionové město Konya, o kterém běžný Čech nemá ani ponětí. Leží opuštěné na okraji planiny pod úpatím hor. Není ale bez zajímavosti, že v centru města můžeme potkat škodovácké tramvaje z Plzně.

V Konyi dělají turistické autobusy první větší zastávku, protože se zde nalézá významné místo. Jezdí sem muslimové z dalekých zemí. V Konyi spatříte zahalené Saudky nebo třeba Iráčany. Jejich cílem je mezi muslimy světoznámý klášter dervišů, ve kterém bylo vytvořeno Mevlanovo muzeum. Mevlana byl osvícený muslimský básník, teolog a mystik ze 13. století. Založil Řád tančících dervišů. Těšil se a stále se těší velké úctě, o čemž svědčí nádherná stavba s osobitou zelenou věží, ve které je uložen sarkofág s Mevlanovými ostatky. Z dálky patrná věž je obložena zelenými keramickými dlaždicemi s kaligrafickou listelou.

Mevlanovo muzeum je posvátným místem s několika sarkofágy, v nichž jsou uloženy ostatky tohoto básníka i dalších osobností. V mauzoleu jsou vystaveny Mevlanovy knihy a mnoho uctívaných předmětů z jeho života i těch, které se pojí s životem tančících dervišů. Najdete zde i staré ručně psané Korány. Proto je vhodné jít dovnitř v příslušném oblečení a respektovat, že pro muslimy je to jedno z velkých poutních míst. Místní lidé i poutníci tolerují návštěvy turistů z celého světa. Proto bychom se měli i my při prohlídce chovat odpovídajícím způsobem a nechat na sebe působit mystickou atmosféru tohoto místa.

Pokud by se vás průvodce zeptal, zda nechcete navštívit místo zvané Çatal Hüyük, určitě neváhejte a buďte pro. Leží asi 50 kilometrů jihovýchodně od Konye. Zajížďka se vyplatí, protože se jedná o jedno z nejstarších nalezených měst světa. Pochází - obdobně jako známější Jericho - z doby kolem 6 tisíc let před Kristem.

Z Konye se směrem na Kappadokii jede po dálnici, která kopíruje prastarou Hedvábnou stezku. Vystavěli ji seldžukové, aby podpořili obchodování v této oblasti. Byla tvořena nejen prašnou cestou, ale i řetězem stanic, kterým se říkalo karavansaraye. Byly vzdáleny od sebe den cesty. Karavany s náklady tak měly možnost celkem pohodlně cestovat oběma směry se zajištěným místem pro přenocování, občerstvení, odpočinek a nabrání zásob jídla a vody. Tyto kamenné dvorce zároveň poskytovaly kupcům přes noc ochranu před loupeživými nájezdníky.

Některé karavansaraye je možné ještě dnes cestou vidět. Dokonce mnohé z nich slouží svému původnímu účelu a jsou v nich zřízeny hostince pro občerstvení turistů, jedoucích kolem v autobusech.

Jedním z nejzajímavějších dvorců je Obruk Han ze 13. století. Leží kousek stranou od hlavní dálnice. Ale zajet sem se vyplatí. Samotný karavansaray je již napůl rozpadlý, ale právě proto si při prohlídce v klidu můžeme představit jeho původní funkci a celkové rozměry

Hlavní překvapení na nás ale čeká za samotným objektem. Nalézá se zde tak zvaný obruk, který tomuto místu dal jméno. Jedná se o rozsáhlou kruhovitou propadlinu hlubokou zhruba 30 metrů. Jak vznikla? Otázka, která vás při pohledu na propadlinu napadne jako první. Vlivem různých geologických pochodů vznikne pod povrchem planiny dutina. Ta se zvětšuje, až se do ní propadne terén, který se nad ní klenul. Většina obruků je tak hluboká, že v nich stojí podzemní voda. Není bez zajímavosti, že voda v obruku má teplotu téměř 40°C. Ale nebojte se, že terén kolem jámy je nestabilní. Obruk se nepropadl včera a akutní nebezpečí jeho rozšíření nehrozí. Byl tu dříve, než karavansaray a v jedné ze svých básní o něm psal již Mevlana. Ovšem vznik takovýchto útvarů na rozlehlé Anatolské plošině není výjimkou a v okolí Konye se tvoří i dnes. A nejsou to při hloubce 20 metrů zrovna jen tak nějaké díry v zemi. Proto raději při návratu do autobusu našlapujte zlehka. ;-)))

Po zbytek cesty do Kappadokie nás z jihovýchodu doprovází pohled na vysoký kužel vyhaslé sopky Hasan Dağı. Není to žádný Říp nebo Milešovka. Z ploché Anatolské plošiny vystupuje až do výšky 3253 metrů nad mořem. Právě ona spolu s dalšími přilehlými vulkány jsou tou nejlepší pozvánkou do Kappadokie. Útvary, které budeme procházet v příštím článku, vznikly díky desítky metrů vysokým nánosům popela a strusky právě z těchto sopek.

Výchozím bodem pro návštěvu Kappadokie je město Nevsehir. Zhruba stotisícové město leží v nadmořské výšce 1224 metrů nad mořem, tedy přibližně stejně vysoko, jako je vrchol Černé hory u Jánských Lázní. Nalézá se v centrálním Turecku. Jedná se o překvapivě moderní čisté město s několika univerzitami. Čtyřhvězdičkový hotel Altinöz nabízí dostatečný komfort i pro zhýčkaného Evropana. Snad jenom nezbytná ranní modlitba muezína z nedalekého tlampače, která vás každý den pravidelně probudí těsně před svítáním, vás může zaskočit. Ale jsme v muslimské zemi a muezín sem prostě patří.

Možná se zeptáte na bezpečnost v tak odlehlém městě. Nevsehir není typickou turistickou destinací a cizinců zde není nikdy více než několik desítek, možná pár stovek. O situaci ve městě snad vypoví naše osobní zkušenost. Omezený čas Nevsehiru jsme netrávili celý v hotelu. Vyrazili jsme do ulic. V pekárně opodál měli lákavé housky. Při nákupu jsme zjistili, že se zde nedomluvíme ani anglicky, ani německy. Rusky to také nešlo. A tak jsme museli zvolit nejstarší způsob "rukama, nohama". Moc jsme se všichni nasmáli, i s prodavačem. Odcházeli jsme vítězoslavně s houskou a snad i s pozváním, až příště budeme mít hlad, máme pekárnu určitě navštívit. Po pravdě řečeno, někdy při nákupu v našem supermarketu si na to vzpomenu. Při pohledu na naše pečivo bych moc rád skočil koupit housky do pekárny v Nevsehiru. Jen kdyby to nebylo tak trochu z ruky. :-)

Cílem našich toulek městem byl hrad tyčící se nad starou částí města. Uličky k němu již nevypadaly nic moc a nebyli jsme si jisti cestou.

Z jednoho okna kamenného domu na nás koukal ne moc důvěryhodně vypadající muž. Snažili jsme se zeptat oním jazykem, osvědčeným z pekárny, kudy se jde na hrad. S úsměvem nám ukázal. Z počátku jsme si nebyli jisti, jestli nás poslal správným směrem. Nikdo nás ale nepřepadl a za chvíli jsme byli nahoře. Odměnou byl nádherný pohled na celé město.

Za celý pobyt v Nevsehiru i v ostatních místech Kappadokie jsme se nesetkali s žádným projevem nepřátelství nebo nevraživosti. Naopak jsme se cítili jako vítaní hosté v zemi, kde lidé hrdě ukazují turistům krásy své země.

Cesta do Kappadokie je zajímavá, naskýtá mnoho rozličných pohledů - na rozeklané skály pohoří Taurus, do nekonečna se táhnoucí Anatolskou plošinu, na důstojně se tyčící sopečné kužely i na nám doposud neznámá velká města, jejichž historie se táhne z dob starověku. Již sama cesta stojí za dlouhé hodiny strávené v autobuse. Ale oněch 550 kilometrů je za námi a můžeme se těšit na prohlídku obydlí vydlabaných v pitoreskních struskových kuželech Kappadokie. Ale tom až zase příště v dalším článku.

Užitečné informace:

Autor: Michal