Jeruzalém, část druhá: Posvátné hory
Za jihozápadním okrajem hradeb starého Jeruzaléma se zvedá hora Sion. Pomineme-li Zeď nářků a Chrámovou horu, které jsme se věnovali v článku o Starém městě, pak právě Sion je nejposvátnějším místem judaismu. Ovšem, jak to tak v Jeruzalémě bývá, je důležitým místem také pro křesťany. Avšak na rozdíl od Chrámové hory, kde napětí mezi judaismem a islámem stále jiskří, Sion je - podobně jako Bazilika Božího hrobu - spravován na základě Statutu quo. Přístupný je jak Židům, tak křesťanům, avšak křesťané zde nesmějí sloužit svou liturgii.
Atmosféra Sionu je mnohem přátelštější a duchovnější, než islámskými regulemi spoutaná Chrámová hora nebo přeplněná Bazilika Svatého hrobu. Ze Starého města je Sion snadno dostupný pěšky skrze Sionskou bránu v jihozápadní části městských hradeb. Převýšení není v tomto místě nijak závratné, zato na východní straně úbočí Sionu padá do údolí Kidron, přes které jsou nádherné výhledy na Jeruzalém a protilehlou Olivovou horu.
V biblických dobách byl Sion místem hned tří velmi důležitých událostí. Původně název Sion označoval jebúsejskou pevnost, kterou v r. 1.000 př. Kr. dobyl král David, učinil z ní své sídlo a hlavně na Sion přenesl Archu úmluvy. Po své smrti byl král David na Sionu pohřben. Později se jméno Sion používalo pro označení dnešní Chrámové hory a Šalamounova chrámu, kam byla Archa po dostavění chrámu umístěna, jindy bylo vztahováno na území celé Země zaslíbené. Ve 20. letech minulého století se hora Sion stala cílem mnoha Židů, kteří se chodili modlit k hrobu krále Davida, když jim byl odepřen přístup ke Zdi nářků.
Pro křesťany je Sion důležitý ze dvou důvodů: napřed se zde odehrála Poslední večeře Páně, později byla právě zde vzata na nebesa Panna Marie. V Ježíšových dobách byl Sion, tehdy patřící do tzv. Horního města, opomíjenou částí Jeruzaléma. Možná proto, ale spíš pro spojení s králem Davidem, z jehož rodu pocházel, si Ježíš Sion zvolil za místo poslední večeře.
Další událostí, která činí ze Sionu místo zájmu křesťanů, je Nanebevzetí Panny Marie. Jenomže, s touto tradicí je - při vší úctě - trochu problém: zrovna tak, podle jiné a stejně neochvějné tradice, byla Panna Maria vzata na nebesa v tureckém Efezu. Každopádně to nijak nebrání Bazilice Zesnutí Panny Marie být zcela nepřehlédnutelnou dominantou Sionu a poutníkům navštěvovat symbolický hrob Matky Boží. Chrám zasvěcený Panně Marii stál na Sionu od dob Byzantské říše, avšak současná monumentální bazilika a přilehlý klášter byly vystavěny v novorománském stylu na počátku 20. století. Ale i když jde z historického hlediska v podstatě o novostavby, celý Sion dýchá velmi duchovní atmosférou.
Přijdeme-li na Sion od Sionské brány (přes velké veřejné parkoviště), projdeme uličkou mezi mohutnými zdmi sakrálních budov. Po chvíli se před námi otevře prostranství, jemuž dominuje mohutná věž Baziliky Zesnutí Panny Marie. Vydáme se přes náměstíčko a sestoupíme do podzemí komplexu ješivy Diaspora, kde se nachází hrob krále Davida. Pro Židy je poutním místem a podobně, jako u Zdi nářků, i zde je striktně oddělen přístup vyhrazený mužům a ženám. Rakve s tělem krále, zakryté černým přehozem se zlatě vyšitými hebrejskými nápisy, je možné se dotknout.
Vrátíme-li se zpět na náměstíčko, pak po pravé straně máme vstup do Coenacula, neboli Večeřadla, kde se odehrála Poslední večeře Páně. Prostor je elegantně zrekonstruovaný, ale o jeho autentičnosti lze vážně pochybovat. Najdeme jej ve druhém patře komplexu, pod nímž je Davidova hrobka.
Chceme-li spatřit spící Pannu Marii, pak se musíme vrátit zpět do podzemí. V kryptě pod Bazilikou Zesnutí je symbolický hrob Panny Marie ozdobený sochou spící Matky Boží.
Je velmi symbolické, že právě na Sionu je pohřben Oskar Schindler, který za Druhé světové války zachránil život více než tisícovce Židů.
Druhou posvátnou horou Jeruzaléma je Olivová hora. Vypíná se na opačném konci městských hradeb než Sion, přímo naproti Chrámové hoře. Také sem lze ze Starého města dojít pěšky, ale připravte se na náročnější výstup, než je tomu v případě Sionu. Olivovou horu je dobré navštívit buď dopoledne, kdy se zlatá kopule protilehlého Skalního dómu koupe v oslnivém slunečním jasu, nebo pozdě večer, kdy slunce zapadá za Bazilikou Zesnutí Panny Marie na Sionu. Známé panoramatické pohledy na Jeruzalém jsou nafocené právě z Olivové hory.
Ze Starého města vyjdeme východní Lví branou a vstoupíme do údolí Kidron. Přímo před sebou uvidíme barevný Kostel všech národů a přilehlou Getsemanskou zahradu. Jakkoli se Kostel všech národů tváří starobyle, postaven byl počátkem 20. století. Peníze na jeho stavbu se vybraly po celém světě, proto nese název Všech národů.
Naproti tomu některé olivovníky v Getsemanské zahradě jsou tak staré, že prokazatelně pamatují přelom letopočtu. Možná byly svědky Ježíšova zatčení, které se zde podle evangelií odehrálo.
Strmá ulice Yad Avshalom stoupá vzhůru kolem Židovského hřbitova. Byl založen v biblických dobách a každý pravověrný Žid chce být pohřben právě zde. Ve svahu nad hřbitovem se blýskají zlaté kopule pravoslavného kostela Máří Magdaleny.
Cesta nás přivede ke kostelu Dominus Flevit neboli Pán zaplakal, neboť právě zde Ježíš plakal nad osudem Jeruzaléma a jeho Chrámu. Kostel ve tvaru slzy byl postaven v 50. letech 20. století a skrze jeho vitrážové okno s křížem lze pořídit jeden z nejzajímavějších a možná nejkontroverznějších snímků Jeruzaléma: zlatou kopuli islámského Skalního dómu překrývá Kristův kříž. Záměr architektů či kouzlo nechtěného? Kdo ví...
Od kostela Dominus Flevit se vydáme ještě výš až ke kostelu Pater Noster (Otče náš). Jmenuje se tak, neboť na tomto místě Ježíš naučil své apoštoly, jak se mají modlit. Text modlitby v mnoha jazycích zdobí zdi sousedního karmelitánského kláštera. Na samém vrcholku Olivové hory stojí Dóm Nanebevstoupení označující místo, odkud Ježíš vstoupil na nebesa. Právě tato stavba byla prý vzorem pro monumentální Skalní dóm. Když byl Jeruzalém r. 1187 dobyt, muslimové kostel přeměnili na mešitu.
Dosáhli jsme vrcholu Olivové hory, den pomalu končí a nad Jeruzalémem nadchází večer. Vraťme se na některý z kamenných ochozů nad Židovským hřbitovem a sledujme kouzelný západ slunce nad Svatým městem. Soumrak barví nebe odstíny rudé a hasnoucí sluneční kotouč zvolna klesá za posvátný Sion. Stejný západ slunce možná sledoval Ježíš, než sestoupil do Getsemanské zahrady, aby zde strávil poslední noc před ukřižováním. Možná si všimneme, že jen o kousek dál se jako zmuchlaná trnová koruna proti rudému nebi rýsuje silueta ostnatého drátu ledabyle smotaného na jednom z ochozů. Jako by byl symbolem utrpení nejen Ježíše, ale také města, jehož minulost je utopena v krvi a budoucnost zůstává nejistá.
Šalom, Jerušalajim. Šalom. Co jiného ti v tento magický okamžik přát...
Užitečné informace: