Jeruzalém, část první: procházka Starým městem

Není na světě město jako Jeruzalém. Město, které by vzbuzovalo tolik rozporuplných emocí a tolikrát se zapsalo do historie lidstva. V Jeruzalémě stál obrovitý židovský Chrám ukrývající ve svých útrobách Archu úmluvy. V Jeruzalémě byl odsouzen a za jeho hradbami ukřižován Ježíš Kristus. V Jeruzalémě Mohammed vstoupil na nebesa a rozmlouval s proroky. Vydejme se do ulic tohoto výjimečného města a navštivme místa, jejichž pohnutý osud hýbe světem dodnes.

Rozloha jeruzalémského Starého města je něco málo přes jeden kilometr čtvereční. Procházku začneme pod Chrámovou horou u Západní zdi (Kotel ha-Ma'aravi) známé jako Zeď nářků. Je jediným pozůstatkem velkého Herodova Chrámu zbořeného r. 70 Římany. Ke Zdi vedou široké kamenné schody. Otevřeno je nepřetržitě a neplatí se zde žádné vstupné. Přistoupit ke Zdi nářků smí jak muži, tak ženy, jen mají oddělené sektory. V ženské části se nikdo příliš nemodlí, všetečné dámy zvědavě nakukují přes plot, co se děje na druhé straně u pánů. Právě sem se chodí modlit pravověrní Židé. Stojí čelem otočení ke Zdi a pronášejí své modlitby. Říká se, že naříkají nad osudem Chrámu i židovského národa, a proto se zeď nazývá Zeď nářků. Mezi kamennými bloky, ze kterých je zeď postavena, jsou vsunuty četné papírky s napsanými prosbami. Nikdo z těch, kdo je mezi kameny vložili, nepochybuje, že Bůh modlitby věrných vyslyší. Nemusíme, jak se lidově říká "věřit na modlení", ale zavřeme-li oči, na okamžik zklidníme mysl a dlaní se dotkneme zdi, pak ucítíme neuvěřitelnou energii modliteb, jež zde byly dnes, stejně jako včera či před tisíci let proneseny. Zeď nářků je jejich silou doslova prosycena.

Od Zdi nářků se vydáme ulicí Al Wadi Street na sever. Po zhruba 200 metrech odbočíme doprava a dojdeme k branám Chrámové hory. Bible Chrámovou horu nazývá Moria a přímo tady stával vpravdě gigantický židovský Chrám. Chrámů bylo postupně několik, ten poslední a nejvýstavnější vybudoval nechvalně proslulý vrah neviňátek král Herodes. Přesně tam, kde byla svatyně s Archou, se dnes vyjímá neméně působivý muslimský Skalní dóm. Právě jeho zlatá kopule je od 7. stol. typickou dominantou Jeruzaléma. A velmi jednoduše řečeno, právě proto nemůže být obnoven židovský Chrám.

Chrám smí stát pouze na místě, které Židům určil Bůh, jenomže ono místo zabírají Skalní dóm a opodál stojící mešita Al Aksa. Netřeba dodávat, že muslimové - pochopitelně - odmítají své svatyně zbourat, neboť Chrámová hora je pro ně stejně posvátným místem, jako pro Židy. Průšvih k uzoufání. Bludný kruh je uzavřen a Jeruzalém se téměř dva tisíce let zmítá ve spirále smrti. Křesťané v tomto dávném sporu stojí poněkud stranou, neboť předmětem jejich zájmu je, díky Bohu, jiné místo. Ale k němu se dostaneme později.

Navzdory sporům a viděno optikou nezávislého pozorovatele je třeba uznat, že Skalní dóm je prostě nádherný. Kombinace modrých fajánsových kachliček se zlatou kopulí a vitrážovými okny je pohádkově krásná a pod azurovou oblohou výjimečně fotogenická. Zlatá kopule se klene do výše 30 metrů nad skálou Kubbet es-Sakhra, na které měl Abrahám podstoupit zkoušku s obětováním Izáka, později zde spočívala Archa úmluvy a nakonec odtud vystoupil na nebesa Mohammed. Pod dómem se také nachází Studna duší odkud jsou prý slyšet hlasy zemřelých. Nejsme-li muslimové, do Skalního dómu, ani do mešity Al Aksa se nedostaneme. Nakonec, můžeme být rádi, že si tyto výjimečné stavby smíme prohlédnout alespoň zvenčí.

Architekty vznešeného Skalního dómu byli pánové Jazid ibn Salam z Jeruzaléma a Radža ibn Hajwa z Beisanu. Výstavba velkoryse pojatého, osmiúhelníkového dómu spolkla částku sedmkrát převyšující státní rozpočet tehdejšího Egypta. V době křižáckých válek si ze Skalního dómu udělali hlavní stan Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu neboli Templáři. Nedaleká mešita Al Aksa se stříbrnou kopulí byla zase přeměněna na palác křesťanských jeruzalémských králů. Tomu všemu učinil záhy přítrž Saladin, když v pátek 2. října r. 1187 Jeruzalém dobyl. V r. 1927 zlatou kopuli značně poničilo zemětřesení, ale pozdější nákladná rekonstrukce, na kterou 80 kg zlata přispěl jordánský král Husajn, jí vrátila původní podobu.

Chrámovou horu lze navštívit denně (kromě pátků a muslimských svátků) ráno mezi 7.30 a 10.00 hod. a odpoledne mezi 12.30 až 13.30 hod. Povoleno není pořizování fotek objímajících se párů, ani natáčení rozverných videí. Pozorní strážci velmi nevybíravě okřiknou každého, kdo by se provinil. Pořízené foto je třeba smazat a ukázat, že z galerie telefonu opravdu zmizelo. Zachováme-li však rozumnou míru vkusu, nikdo nám telefon kontrolovat nebude.

Z Chrámové hory vyjdeme hlavní branou a zamíříme k rybníku Bethesda. Nebuďme zklamaní, ale voda, kterou svými křídly čas od času vířil anděl Páně, dávno vyschla a zázraky uzdravení se zde již nedějí. Zato z vyhlídky nad kamennou nádrží můžeme obdivovat působivé rozvaliny z římské doby.

Od Bethesdy projdeme ke Lví bráně, u které začíná Křížová cesta neboli Via Dolorosa (Cesta bolesti). Vydáme se po stopách Ježíše Krista, když z nyní již neexistující Pevnosti Antonia, ve které byl vězněn, kráčel s křížem na zádech na Golgotu, kde byl ukřižován. U začátku cesty stojí kostel Svaté Anny s kryptou, která ukrývá místo, kde se podle pověsti narodila Panna Maria. Je nejzachovalejším křižáckým kostelem ve Svaté zemi.

Via Dolorosa se v nepřehledných zákrutech vine mezi domy. Její podoba se ustálila až v 18. století. Důležité momenty Ježíšovy křížové cesty připomínají tradiční zastavení označená římskými číslicemi a kostely či kaple zasvěcené těmto důležitým momentům. Značnou část Via Dolorosa vroubí krámky a tržnice s nejrůznějším zbožím, s nevkusnými suvenýry stejně, jako s barevným ovocem. Místní, spěchající za starostmi všedního dne, si občas dost nevybíravě razí cestu mezi zástupy turistů a poutníků ze všech koutů světa, kteří nikam nespěchají a meditují o utrpení Páně. 

Poté, co se Via Dolorosa proplete Starým městem, otevře se před námi náměstí s Chrámem (či Bazilikou) Božího hrobu. Zvenčí je Bazilika poměrně ošklivé a až nepatřičně zašlé uskupení chaotické hmoty, uvnitř jen těžko uvěřitelný, monumentální prostor.

Pakliže Chrámová hora je místem střetu judaismu a islámu, pak Bazilika Božího hrobu je nejposvátnějším místem křesťanství. Zatímco ze Skalního dómu si Templáři vcelku neuctivě udělali kasárna, Baziliku Božího hrobu uctívali a bránili do roztrhání těla. Nechť Svatý Petr v Římě promine, ale neexistuje pro křesťanství posvátnější místo, než je Chrám Božího hrobu. Vždyť zde, v prostoru, který takřka tisíc let chrání jeho pevné zdi, se odehrál největší zázrak ze všech: tady vstal Ježíš Kristus třetího dne z mrtvých.

Součástí Baziliky je jak popravčí místo zvané Golgota (taktéž Kalvárie), tak právě hrob, do kterého bylo uloženo Kristovo zubožené tělo a v němž posléze vstal z mrtvých. Kámen pomazání, na kterém bylo tělo před uložením do hrobu omyto, pomazáno oleji a zavinuto do plátna, je umístěn hned vpravo od vstupu do Baziliky. A právě tady se musíte obrnit trpělivostí a zejména tolerancí vpravdě božskou, neboť každý, kdo Chrám navštíví, se chce kamene dotknout. Co hůř, položit na něj kýčovité suvenýry, aby došly požehnání. Já jsem se kamene ve všeobjímající strkanici sice ani nedotkla, zato jsem utržila od jisté zbožné ovce neurvalou herdu do zad, abych nepřekážela. Taková je bohužel realita tohoto nejsvětějšího místa. Až to člověku přijde líto... a to jsme ještě nevystoupili na samotnou Kalvárii. Tam naše tolerance podstoupí zkoušku nejtěžší.

Současná Bazilika Božího hrobu pochází z r. 1099, resp. dokončena byla r. 1141. Struktura Chrámu, postaveného v byzantském stylu, je neuvěřitelně komplikovaná a nadmíru velkolepá. Nad množstvím oblouků, kaplí a sloupoví se klene obrovitá kopule zakončená lucernou. Chrám nepatří jedné církvi, ale je spravován šesti křesťanskými církvemi. Ohledně správy Chrámu panuje tzv. Status Quo, neboli neměnný stav: vlastnictví jeho jednotlivých částí je přesně určeno a nelze jej měnit. Jediným společným místem je Edikula, malá kaple přímo pod hlavní kopulí, ve které se podle tradice nachází Boží hrob.

Zajímavou a často zmiňovanou kuriozitou je fakt, že klíče od Baziliky vlastní po celá staletí jedna muslimská rodina, která si svou výsadu velmi považuje. Nicméně, zaplaťpánbůh pro křesťany, neudálo se na místě Kristova hrobu nic důležitého ani pro Židy, ani pro muslimy. Přesto nelze říct, že by se o Baziliku Božího hrobu nevedly spory. Hašteřiví křesťané si stačili sami. Chrám vždy spravovalo hned několik křesťanských církví, které mezi sebou vedly hlasité spory například o to, kdo bude mít službu a umyje schody, či kdo smí či nesmí vstupovat do Chrámu. Neúnosná situace se vyhrotila v 18. století, kdy vše vyřešil - kupodivu - muslim. Turecký sultán vyhlásil pravidla již zmíněného Statutu quo, kterým přesně vymezil, které církve, jakým způsobem a které části Baziliky budou spravovat. Status quo byl definitivně potvrzen r. 1852 a od té doby je poctivě dodržován.

K místu ukřižování Kalvarii se vystupuje schodištěm vpravo od hlavního vstupu. Původní Golgota je zčásti vidět pod skleněným krytem. Rozdělena je rovným dílem na strohou katolickou a mnohem nápadnější pravoslavnou část. Zatímco katolická část je pojata velmi střízlivě, pravoslavná část je zastavěna nablýskaným ikonostasem se stříbrem a zlatem pokrytými sochami a ikonami. Nad záplavou stříbra se klene temně modré, sametové nebe se zlatými hvězdičkami, mezi nimiž vykukují andělé, a množstvím barevných lucerniček. Vše vytváří pozoruhodný celek, jenž oku střízlivého Evropana zrovna nelahodí. Nemohu si pomoct, ale namísto obětavého utrpení, které nám přineslo spásu, ve mně pravoslavné pojetí Kalvárie evokovalo obraz kýčovité střelnice. Nemluvě o davu fanatických, nepříčetně hýkajících poutníků, kteří necitlivě strkají jeden do druhého, jen aby mohli vsunout ruku do úzkého otvoru a dotknout se Golgoty.

Nezbývá, než tichou pietu na Golgotě oželet a odebrat se do méně frekventovaných částí chrámu. Tady nás jeho posvátná atmosféra a starobylá architektura skutečně okouzlí. Stranou afektovaného dění pocítíme tíhu věčnosti a v plnosti na nás dolehne význam událostí, jež se odehrály tak propastně dávno - a přitom jsou součástí našich životů dodnes.

Na příští procházku se vydáme za hradby Starého města, vystoupíme na dvě posvátné hory města Jeruzalém: napřed na Sion, symbolickou horu všech Židů, a pak na neméně proslulou Olivovou horu, odkud budeme sledovat, jak slunce zapadá za Baziliku Zesnutí Panny Marie.

• Jeruzalém, část první: procházka Starým městem
• Jeruzalém, část druhá: Posvátné hory

Užitečné informace: