Dachsteinské Alpy: mašinkou na Ovčí horu

Když už vysokohorská turistika, pak jedině lanovkou, anebo ještě lépe stylovou rakousko-uherskou parní mašinkou. Ozubnicovou trať sice najdete i u nás, vede z Kořenova do Harrachova, nejedná se ale o žádnou romantiku. Trať je jen o něco strmější než ty běžné a v současné době na ní jezdí jen obyčejné motoráky a dieselové lokomotivy s upravenými brzdami pro větší bezpečnost. Chcete-li se svést pravou ozubnicovou železnicí s pořádným stoupáním a roztomilou mašinkou, je třeba vyrazit do zahraničí, třeba do Rakouska.

Nedaleko od našich hranic je jedna z nejkrásnějších evropských zubaček - rakouská Schafberg Bahn. Trať vede z městečka St. Wolfgang na Ovčí horu neboli Schafberg v oblasti zvané Solná komora, německy Salzkammergut.

Výstavní alpské městečko St. Wolfgang leží u neméně krásného jezera Wolfgangsee. Z Prahy je to k Wolfgangsee kolem 370 km, necelé čtyři a půl hodiny jízdy autem. Není to zrovna za rohem, ale přivstanete-li si v sobotu brzy ráno, můžete v St. Wolfgangu poobědvat vynikající Wiener Schnitzel doplněný brusinkammi a po obědě si to pohodlně šinout zubačkou na zmíněný Schafberg.

St. Wolfgang má nádherné centrum. Čeho se mu ale nedostává, je prostor. Městečko leží sevřeno mezi úpatím hory Schafberg a klidnými vodami jezera Wolfgangsee. Dokonce silniční obchvat kolem stísněného centra musí vést tunelem, který obloukem zabíhá do masivu hory. Je zde těsno a plno turistů, takže parkování bývá někdy obtížné. Situace je nejhorší o víkendech, kdy do St. Wolfgangu zajíždějí i lidé z okolních měst. Doporučujeme odstavit auto na parkovišti označeném P3 před vjezdem do tunelu - neuhnete po hlavní doprava, ale pojedete rovně na centrum. Jen po pár desítkách metrů uvidíte po pravé straně vjezd. Lze také projet tunelem a zkusit štěstí až na parkovišti označeném P7 těsně před spodní stanicí zubačky - v tomto případě je třeba ale mít dostatek mincí na úhradu parkovného. Na parkovišti P7 je pouze parkovací automat a v okolí není kde rozměnit bankovky.

Ozubnicová železnice ze St. Wolfgangu na Schafberg byla vystavěna v samém konci 19. století. Trať s rozchodem 1000 mm je vybavena Abtovým dvojitým ozubením, má největší stoupání až 255 promile (255 mm na 1 metr) a celkovou délku 5,85 kilometru. Tuto vzdálenost vlak překoná za necelých 40 minut. Převýšení trati je téměř 1.200 metrů, takže si nezapomeňte přibalit něco teplého na sebe, protože vystoupíte v nadmořské výšce 1.732 m n.m. Je to mimochodem více než 100 metrů nad úrovní naší nejvyšší hory Sněžky.

Výchozí stanice je u západního okraje města. Z centra od kostela je to pěšky jen 5 až 10 minut, a to si ještě stačíte koupit zmrzlinu.

Před nákupem jízdenky je třeba si rozvážit, zda budete chtít jet i zpátky zubačkou, nebo si troufnete na pěší sestup. Jednosměrná jízdenka nahoru stojí 25,50 €, zpáteční 36,00 €. V nabídce je také celá řada rodinných slev nebo kombinovaných jízdenek s plavbou parníkem po jezeře Wolfgangsee.

Budete-li si chtít koupit jednosměrnou jízdenku a vrátit se zpět po svých, je dobré vědět, že pěší cesta dolů trvá kolem tří hodin. Raději ale počítejte s delší dobou, protože jistě neodoláte a budete se kochat nádhernými výhledy, což délku cesty notně prodlouží. Na sestup je třeba být trochu ve formě a mít sportovní obuv.

Pokud máte rádi lokomotivy, nezapomeňte se u pokladny vyptat, který typ vlaku právě pojede. Jsou zde totiž tři možnosti. Jízda motorovou soupravou, vláčkem tlačeným červenou parní lokomotivou anebo při troše štěstí jízda historickou soupravou tlačenou jednou z původních zelených parních lokomotiv.

Zelené parní lokomotivy patří k nejstarším funkčním mašinám v Evropě. Ale neobávejte se, že budete mít vlasy a oblečení plné sazí. Kotle již dávno nevytápí uhlí, ale ekologičtější plyn vezený v ocelových lahvích.

Zelené mašinky jsou nasazovány jen k historickým jízdám u zvláštních příležitostí. Většinu času odpočívají v depu vlevo nad stanicí St. Wolfgang.

Červené stroje naopak patří k nejmodernějším světovým parním lokomotivám. Pocházejí až z 90. let 20. století. Jsou plné moderních technologií. Vidíme na nich pro parní stroje tak neobvyklé prvky jako jsou ozubené řemeny nebo kabely a různé servomechanismy. V kotli jsou hořáky na topný olej a nechybí ani elektrická rekuperace při jízdě ze svahu. Stroj si tak vyrábí zdarma elektřinu pro pomocné pohony - a ještě tím brzdí.

I když nejste zrovna milovník techniky či dokonce odborník na konstrukci parních mašin, jedna věc vás u schafberských mašinek zaujme hned na první pohled: jsou to šikmo položené kotle, díky kterým mašinky vypadají podivně "šišaté". Nejspíš si položíte otázku, proč konstruktéři přikročili k tomuto řešení. Odpověď lze snadno odvodit. V největším stoupání 255 promile musí kotel podávat maximální výkon - a proto v tu chvíli musí být ve vodorovné poloze. Na druhou stranu se zase nesmí stát ani v malém stoupání, aby se výhřevné tyče v kotli vynořily z vroucí vody - hrozilo by jejich propálení. A proto jsou kotle šikmé, krátké a poměrně zavalité.

Ještě jednu zajímavost doporučuji vaší pozornosti. Je jí výhybka na ozubnicové trati. Zubačka má na rozdíl od běžné tratě středový dvojitý tzv. Abtův hřeben. Technické řešení musí v přímém i odbočném směru zajistit stálý záběr stroje - v tomto případě ozubnicového kola ve středu hnacích os. Právě proto je i tak zcela obyčejná věc jakou je železniční výhybka na schafbergské trati malým technickým zázrakem.

Po prvních stovkách metrů, kdy vlak v poklidné jízdě míjí domky okraje St. Wolfgangu, vede trať po malém mostku přes potok. Při výhledu ven lze před sebou spatřit neuvěřitelně strmé stoupání. Těžko se věří tomu, že dýchavičná lokomotiva sklon zvládne. Ale je tomu tak, kotel se dostane do ideální vodorovné polohy, rozžhavené trubky ve vodní lázni v ten okamžik vyvíjejí maximum páry - a vláček se sebejistě a bez obtíží sune vzhůru. Tak jako mnohokrát předtím i potom. Možná se vám v tu chvíli zatají dech, ale nebojte, zpátky dolů mašinka určitě nesklouzne. Neúnavně stoupá úbočím a vám se nabídnou nádherné výhledy na městečko St. Wolfgang, jezero Wolfgangsee a okolní hory.

Na trati jsou celkem tři potkávací místa, kde se míjejí vlaky jedoucí vzhůru s těmi, které se vrací dolů. Dvě jsou na volné trati, jedno je spojeno se zastávkou. Žádný zabezpečovací systém se semafory není vidět. Ale nebezpečí srážky určitě nehrozí, protože vlaky jezdí podle osvědčeného jízdního řádu. Navíc se strojvedoucí dobře znají a jsou v čilém spojení přes vysílačky.

Trať vede úbočím nejdříve k severozápadu a nabízí výhledy přes okénka na levé straně. U jediné stanice Schafbergalpe opouští pásmo lesů a za ní se stáčí doprava do severovýchodního směru. Nyní si nejlepšího výhledu zase užijí cestující sedící u pravých okének. Trať záhy překříží turistickou stezkou, a pak už je překrásný výhled na Dachsteinské Alpy ukončen překvapivým vjezdem do stísněného tunelu. Zde se trať opět lomí v oblouku na severozápad. Po opuštění tunelu přichází závěrečné krátké stoupání do konečné stanice Schafbergspitze.

Ta leží na svahu přímo pod vrcholem hory Schafberg. Většinu práce odvedla již odpočívající lokomotiva, ale překonání těch posledních třiceti, čtyřiceti výškových metrů je již na samotných turistech. Nezbývá, než jít po svých. Snad kvůli zážitku ze stoupání a možnosti se pochlubit, že i přes cestu vláčkem bylo nakonec nezbytné se na vrchol "vydrápat".

Východ z kolejiště je přes budovu nádraží, kde je možné využít toalet. Z horního patra vede klikatá stezka k vrcholu, jehož podstatnou část zabírá rozlehlá budova hotelu s nápisem Haus Schafbergspitze. Doporučuji netečně minout terasu s lákavými stoly pod slunečníky. Na jídlo je času dost, my jsme zdolali "náročné stoupání" přece kvůli něčemu jinému!

Za hotelem čeká to pravé překvapení - vrchol hory s možností poprvé pohlédnout i druhým směrem - na sever. Proč překvapení? Celou cestu zubačkou jsme absolvovali po šikmém, ale poměrně jednolitém úbočí. Severní strana hory je ale zcela jiná. Ocitáme se nad několikasetmetrovým srázem, který ostře padá dolů.

Naskýtá se nádherný výhled na jezera Attersee po pravé straně a Mondsee po levé. Dále je vidět alpské podhůří s městečky a vesnicemi, včetně dálnice Linz - Salzburg. A otočíme-li se zpátky k jihu, máme před sebou jako na dlani řetězec alpských vrcholů včetně skupiny nazvané Dachsteinské Alpy, v popředí s ledovcovým vrcholem Hoher Dachstein. Štíty se táhnou až k obzoru a za dobrého počasí je vidět desítky kilometrů daleko.

Doporučujeme sejít po stezce podél okraje srázu k níže položené chatě Himmelspfortenhütte a dál na vyhlídku na severovýchodním ostrohu.

Pobyt na vrcholu si určitě užívejte, můžete se toulat po vyšlapaných stezkách na jižním úbočí a kochat se výhledy, kterých se člověk nemůže nasytit. Můžete i posedět na terase některé z výše popsaných horských chat a dát si něco k jídlu nebo k pití. Také je možné sestoupit ke stanici a pořádně si prohlédnout ozubnicovou lokomotivu. Je to zde daleko snazší, než na stísněném nádraží spodní stanice. K vidění je zde i složitá ozubnicová výhybka, o které jsem psal výše. S návratem do údolí nespěchejte, kdoví kdy se sem zase podíváte.

Pokud jste se rozhodli k pěšímu návratu, můžete si vybrat hned z několik cest. Je možné se vydat přímo jižním svahem. Stezka vede přes konec kolejí ozubnicové dráhy, hned pod ní je třeba na rozcestí odbočit doleva a dolů.

Pro dobrodružnější povahy, které si troufnou na složitější terén, ale doporučuji zcela jinou cestu. Začíná u vyhlídky pod chatou Himmelspfortenhütte. Vstupujete do rozsedliny s dřevěným obloukem nad hlavou. Na větrem ošlehaném dřevě je vydlabaný název Himmelspforte. Ano, opravdu to vypadá jako nebeská brána, ale spíše pro ty, kteří vystupují nahoru. Na kamenech po levé straně je upozornění, že výhled na alpské krásy může způsobovat závratě.

Stezka totiž ostře sestupuje do severní strže. Ano, je to onen sráz, který tolik překvapuje při pohledu z vrcholu. Jen těžko lze pochopit, že tudy může vést schůdná cesta.

Po upozornění, že vstup je pouze na vlastní nebezpečí, se stezka pouští dolů. Všechna příkoří jsou vykoupena neobyčejnými zážitky. Cesta je to náročná, ale rozhodně ne nebezpečná. Jenom tak shora vypadá. Navíc jistotu turistům dodávají záchytné prvky, kterých je možné se přidržet.

Stezka nazvaná Himmelspfortenweg obchází celý vrchol hory. Na rozcestí u přístřešku přímo pod vrcholem Schafbergu je třeba se dát doprava na východ. Po nějaké půldruhé hodině se cesta napojí na stezku, kterou jsme popisovali dříve. Celá trasa až do St. Wolfgangu při plynulé chůzi trvá zhruba tři hodiny.

Nejpohodlnější variantou je ale návrat zubačkou. Cestou můžete pozorovat, jak lokomotiva netlačí, ale naopak brzdí, což je pro mašinku na příkrém svahu také spousta práce.

Výlet mašinkou na Schafberg je neobyčejným zážitkem. Je vhodný snad pro všechny věkové skupiny turistů. Lze ji doporučit i pro rodiny s malými dětmi, které samozřejmě nepůjdou cestou přes Himmelspforte, ale pojedou i dolů vlakem. Možnost občerstvení je jak dole v městečku, tak nahoře na vrcholu. Při hezkém počasí lze nahoře strávit i delší čas, kochat se čerstvým vzduchem, sluníčkem a neopakovatelnými výhledy.

Užitečné informace:

Autor: Michal